Botswana: Moje první Afrika

V srpnu loňského roku jsem od kamaráda dostal nabídku účastnit se fotografického výletu do Botswany. Nabídka mě samozřejmě potěšila, ale dal jsem si čas na rozmyšlenou. Jedním z rozhodujících faktorů byl i fakt, že se zúčastní pouze šest lidí a bude to zaměřené vyloženě na fotografování. Všichni kromě mě měli s Afrikou bohaté zkušenosti, věřil jsem tedy, že to bude stát za to. Věděl jsem, že to je destinace, kde se dá nafotit nepřeberné množství úžasných záběrů, především šelem a velkých zvířat. Doposud jsem takovou zkušenost neměl, věnoval jsem se focení spíše ptáků, žab, hmyzu apod. Na Africkém kontinentu jsem už sice byl, několikrát za potápěním na nádech v Egyptě, na tréninkovém kempu nebo vyloženě potápěcím výletu. Ale nikdy jsem to nepovažoval, že bych zažil tu opravdovou Afriku. Tu mám spojenou s pouštěmi jako je Kalahari, s národními parky v Keni, s horami jako Kilimandžáro a právě s velkými zvířaty. Nabídku jsem po důkladném zvážení přijal a těšil se na nové zážitky a zkušenosti, v té daleké zemi pod rovníkem, která je rozlohou více než sedmkrát větší než Česko.

Ještě zhruba měsíc před plánovaným odletem byla celé oblast centrální Kalahari zavřená kvůli vydatným dešťům a nebylo jisté kdy bude znovu otevřena. V některých státech Afriky to způsobilo nezvykle silné záplavy a například na jinak vyprahlé poušti v Namibii tekla řeka. Ale vše vyšlo, náš průvodce Honza, který tam na nás už čekal, protože tráví v Africe půl roku, nás už předem informoval, že oblast kam jedeme, je znovu otevřená.

Cesta začala na apríla, tedy 1. 4. 2025. Vzhledem k různým datům odletu zpět a bydlištím v různých částech ČR jsme se všichni sešli až ve městě Maun v Botswaně. Já spolu s dalšími dvěma fotografy jsme letěli z Prahy do Doha, následně do Johannesburgu, oba lety s Qatar Airways. Poslední let do Maunu byl na křídlech Airlink. Pro nadšence do létání, jednalo se o letadla: A330-300, B787-9 a Embraer 195. Do cíle jsme dorazili druhý den odpoledne a na letišti nás čekal průvodce Honza. Botswana je ve stejném časovém pásmu jako ČR, takže jet-lag nebyl problém.

Město Maun, založené kmenem Batawana roku 1915, se nachází v severní části Bostwany. Má přes 80 tisíc obyvatel a je často výchozím bodem do delty Okawanga, solných plání Makgadikgadi nebo pouště Kalahari. Po krátkém osvěžení nejprve proběhlo vyzvednutí našich pojízdných hotelů. Naši výpravu tvořily 3 vozy Toyota Hilux s nástavbou pro uskladnění zásob a zavazadel a dvěma skládacími stany na střeše. Zbytek dne jsme strávili v kempu na okraji Maunu přípravou konkrétního plánu. Se spaním ve stanu mám bohaté zkušenosti, ale ve stanu na autě jsem ještě nespal. Je to o něco pohodlnější, díky matraci, která tam je. Složit a rozložit stan jsem se musel naučit, ale to nebyl problém. Druhý den ráno jsme ve Sparu nakoupili vodu a potraviny na pobyt v divočině a pak jsme vyrazili směrem vesnice Racops, kde je poslední možnost natankovat. Příjemně mě překvapila snadná domluva s místními, protože všichni mluví anglicky. Už cestou jsme u silnice potkali prvního slona. Stejně jako u nás chodí srnky, tady se pásl slon.

Central Kalahari Game Reserve (CKGR)
Po doplnění paliva jsme zamířili k bráně do CKGR, konkrétně Matswere Gate. Tato přírodní rezervace je druhou největší na světě a největší v Botswaně. Nachází se v samotném srdci pouště Kalahari a je známá svou divokou a nedotčenou krajinou. Jak nám sdělil průvodce Honza, je to drsná, ale nádherná oblast, jedna z mála zbývajících opravdových divočin. Má rozlohu více než 5 milionů hektarů (52.800 km²), tedy asi ⅔ rozhlohy České republiky. Z Racops na bránu rezervace to je cca 45 km už pouze po písečné cestě. Tato cesta je plná menších či větších děr, občas plných vody, a to tak velkých, že je bylo nutné objet trávou. Kvůli zmíněným lijákům a rozbahněné cestě to ubíhalo pomaleji než bylo plánováno a na planinu nazvanou Deception Valley jsme dorazili až chvíli po západu. I tak to mělo své kouzlo, konečně v divočině. Ještě chvíli jsme jeli směrem k místu na přespání. Sice se to nazývá “camp site”, ale v podstatě je to jen místo, kam lze zajet autem a kde bývá “záchod” a “koupelna”. Do uvozovek jsem to dal proto, že se jedná jen o místo, kde je postavena spirála z dřevěných kůlů, v jejímž středu je vybetonovaný podstavec s dírou a toalením prkénkem. V případě “koupelny” jde také o spirálu obloženou dřevem, kde někdy je a někdy není kýbl na vodu s kohoutkem, upevněný na kovovém laně a kladce. Vodu si samozřejmě každý doveze sám. V divočině není nic, tzn. žádná elektrika, voda, ani mobilní signál.

A první přivítání v divočině bylo ve velkém stylu. Už za tmy jsme dojeli na naše předem rezervované místo a vystoupili z aut. V tom si jeden z nás všiml celkem šesti páru lvích očí v bezprostřední blízkosti. Rychle jsme naskákali zpět do aut. Byla to opravdu smečka lvů, jedna lvice se na nás přišla podívat opravdu z blízka, asi na 10 metrů. Nic takového jsme nečekali, takže foťáky ještě nebyly připraveny.. Podařilo se mi lvici zdokumentovat alespoň mobilem. Zřejmě jsme je vyrušili v jejich odpočinku. Takto snadno se naše plány změnily. Museli jsme popojet na jiné místo, dál od těch velkých koček. Stavění stanu s čelovkami bylo, alespoň pro mě, lehce stresující. Docela často jsem se ohlížel. V průběhu večera jsme lvi ještě několikrát slyšeli z dálky ale také prý až cca 200m od nás. Lvi mají neuvěřitelně hlasitý řev, může být slyšet i na 5 km, při ideálních podmínkách ještě více. Jedná se buď o komunikaci s ostatními členy smečky, nebo varování o obsazení daného území. Každopádně to byl pro mě osobně opravdu silný zážitek. Překvapilo mě, jak hlasitá je divočina v noci. Kromě zmíněného lvího řevu byly slyšet hyeny, ale i spousta hmyzu.

Vstávání jsme měli naplánované vždy asi půl hodiny před východem slunce, aby byl čas sbalit stany a připravit kávu pro ty, kteří ji ráno potřebují. Úplně první zvíře, které jsem vyfotil, byl oryx - přímorožec jihoafrický. A pak v rychlém sledu následovali šakal obecný a antilopa skákavá. Těch se v těchto místech nacházelo opravdu hodně. Dále tu bylo i spousta ptáků, od menších skřivanů a snovačů, přes leskoptve, až po supy. Nicméně ta zajímavější zvířata bylo potřeba hledat. A bylo to více komplikované kvůli nedávným vydatným dešťům, díky kterým vegetace bujela úplně všude. Očekával jsem, že Kalahari bude vyprahlá s minimem porostu a suchými stromy, ale opak byl pravdou. Jedním z pravidel národních parků a rezervací je, že se smí jezdit pouze po cestách, nikoliv mimo ně, čímž se hledání docela omezuje. Šelmy se totiž tak často kolem cest nevyskytují. Následovalo tedy popojíždění v okruhu 20  30 km a sledování pohybu. To dávalo smysl do cca desáté ranní, než se slunce naplno rozpálilo a většina zvířat se před horkem schovala. I my jsme se jeli schovat do stínu a nasnídat se. Většinou jsme zvládli snídani a oběd v jednom, další jídlo bylo až po večerním focení potmě. Když bylo přes den slunečno a moc nefoukalo, teploty byly nad 30°C, ale pocitově i nad 40°C. Na další focení jsme vyrazili po druhé odpolední. Průvodce Honza nás vždy zavedl na místa, kde v minulosti už šelmy nebo jiná zajímavá zvířata zahlédl. V jednom lesíku blízko cesty zpozoroval levharta, přesněji tedy levhartici. Měla pěkně plné břicho a odpočívala rozložená ve větvích stromu. Byl to úžasný pohled. Když jsme se lehce přiblížili, tak ze stromu seběhla a vyskočila na jiný. Důvodem byla její odložená kořist. Byla tam mrtvá antilopa skákavá, přehozená přes větev, ve výšce asi tří metrů. Levhartice si šla chránit svůj ulovek a začala antilopu před námi žrát. To byl rozhodně nejzajímavější zážitek dne. Večer pak proběhlo první grilování steaků v divočině. U ohně a kolem aut to prý bylo celkem bezpečné, rozhodně se ale nedoporučuje vzdalovat se od auta. A během noci už vůbec ne, to je nejlepší ze stanu prostě nevylézat.

V noci pěkně pršelo a déšť vydržel i celé dopoledne. Naše cesta vedla znovu kolem levhartice. Stále tam byla ona i její kořist. A tady nastal první zádrhel. V podmáčeném terénu blízko levhartice zapadlo jedno z našich aut. Nešlo to jinak, než vystoupit z auta, zapojit tažné lano a pokusit se auto vytáhnout. To vše v silném dešti, ale především v blízkosti levhartice, která si hlídala svou kořist. Dopadlo to dobře a auto se podařilo vytáhnout, aniž by levhartice nějak výrazněji reagovala. Pokračovali jsme dále, postupně přestávalo pršet a začínalo být tepleji. V dálce bystré oko pozorovatele uvidělo další kočku. Byl to gepard. Na focení bohužel daleko, ve vysoké trávě a běžel směrem od nás. Pak jsme viděli několik pštrosů a chvíli potom za stromy u cesty i žirafu. A další a další, bylo jich celé stádo. Nádherná zvířata. Byly zvědavé, nakukovaly za stromy. Polední pauzu jsme strávili na kempovém místě se spirálovým “záchodem” a “koupelnou”. Na záchodě mě přivítali gekoni a v trávě lezlo spousta velkých obrněných brouků - acanthoplus discoidalis (hnědý obrněný cvrček). Všude tam rostly divoké melouny (citrullus colocynthis), které jsou pro člověka toxické a mají projímavé účinky. Jelikož obyčejně fotím i rostliny, zaujala mě zvláštně vypadající koule na stonku -  acrotome inflata. Odpoledne jsme fotili spoustu oryxů, pasoucích se na zelených pláních se žlutými květy, podle znalých něco opravdu neobvyklého. Pokud se zadaří, není zataženo, nebo neprší, jsou západy a východy slunce v Kalahari nádherné a fotogenické. Ten nekonečný prostor, krásné barvy a celkový klid. Když se pak podaří před objektiv dostat i zvíře, je to jako ze snu. 

Pokračovali jsme dále podle plánu a dopoledne přineslo další zážitek. Cestu nám zkřížil nádherný lev. Průvodce Honza ho viděl už z dálky, i to že jde naším směrem. Pospíšil, aby jsme ho mohli vyfotit co nejlépe. Prošel asi pět metrů od auta a ani se o nás moc nezajímal. Měl krásnou tmavou hřívu, typickou pro lva jihoafrického, žijícího v této oblasti. Přešel cestu a zmizel v nízkém křovinatém porostu. Zůstali jsme na cestě a čekali, jestli se ještě ukáže. Bohužel jsme ho už neviděli. O pár chvil později jsme zastavili a dali si ranní svačinu. Tam jsem si v trávě všiml nezvykle velké a zajímavě zbarvené kobylky - zonocerus elegans. Velmi zajímavě vypadající hmyzák. Při ohrožení prý může produkovat odpudivou pěnu. K tomu jsem ho svým focením naštěstí nedonutil. Při cestách po pláních jsme také často pozorovali velmi početná hejna malých ptáků. Byli to snovači, kteří svým akrobatickým letem vytvářeli oproti modrobílému nebi zajímavé obrazce. Jejich kulovitá hnízda především ze suché trávy a drobných větviček byla téměř všude. A velmi často jsme také viděli pichlavé akácie. Několikrát jsem šlápl na uschlou větev, trn mi snadno projel botou až do nohy. Bolavá vzpomínka po desinfekci trvala asi jen dva dny.

Následující dny byly v podobném režimu. Zažili jsme v Kalahari ještě několik kouzelně barevných východů a západů slunce, deště už nebylo tolik. Dalším velkým zážitkem bylo vidět nejen lva a lvici společně, ale dokonce jejich páření, které probíhalo jen pár metrů od cesty. Jejich spojení trvá vždy pouze krátce, ale opakuje se po několika desítkách minut několikrát za den. Příjemným odpočinkem během polední pauzy bylo natáhnout mezi stromy hamaku, odpočívat ve stínu a naslouchat zvukům divočiny. Krom větších zvířat jsme pozorovali i spousty ptáků, několik druhů vdovek, mandelíky, vlhy nebo třeba ťuhýkovce pruhokřídlého.

Také jsme potkali místní pracovníky, kteří převáželi nějaký materiál na pickupu a zapadli. Náš zkušený průvodce má své auto vybavené navijákem, takže vytažení bylo otázkou chvilky. Během dne jsme většinou potkali jen několik aut, obvykle jsme zastavili a navzájem si sdělili jestli je někde k vidění něco zajímavého. Jeden německý cestovatel nám řekl o páru z Holandska, který zapadl se svým autem nedaleko pláně, kde jsme už jeli. Bylo to v místě mokřin, kde jsme viděli stovky marabu afrických. Nebylo to až tak daleko, tak jsme se tam vydali. Odpoledne zrovna bylo nádherně slunečné, tím pádem slunce opravdu pálilo. Holandský pár prý v autě strávil už třicet hodin a ani pomocí satelitního telefonu se jim nepodařilo dovolat se záchrany. Vyproštění jejich auta bylo celkem dramatické. Bylo potřeba odhrabat velké množství bahna z pod auta. To stálo daleko v bahně od pevné země, takže jsme museli spojit všechna lana - celková délka byla přes třicet metrů a zapojili jsme i dvě auta za sebe. První pokus bohužel selhal, protože holanďan místo dozadu zařadil směr dopředu. Byl z toho naprosto zdrcený. Ani se mu nedivím, po takové době bez pomoci v divočině. Kvůli tomu kevlarové lano prasklo. Na druhý pokus si do jeho auta sedl jeden z nás a když zabrala obě auta, tak se vytažení podařilo. 

Postupně jsme se vrátili na planinu Deception Valley a jeden večer jsme pozorovali mladou lvici ležící v trávě. Už sice bylo po západu slunce, ale světlo ještě moc pěkné. Bohužel se nám více neukázala a nakonec utekla. Také jsme potkali velké stádo antilop skákavých, mezi kterými se nacházel jeden samec impaly. Asi ho adoptovali. Přes den jsme viděli dovádění dorostenců antilop, trénovali boje rohy, různě se naháněli a také nám předvedli jak krásně umí skákat - pružit. Jedná se o poměrně vysoké vertikální skoky. Podařilo se mi je takto vyfotit a na fotce to vypadá dost neobvykle, jako kdyby zvíře levitovalo s nataženýma nohama.

Poslední večer jsme cestou k bráně parku měli další velmi blízké setkání se lvem. Při jízdě na rozblácené cestě najednou z keřů na pravé straně vyskočil lev, přeběhl těsně před autem a schoval se pod keřem na druhé straně cesty. Noc jsme přečkali u brány parku, protože jednak byla už zavřená a také je zákaz jízdy v noci. Ráno jsme dojeli do Racops, znovu dotankovali, dokoupili potřebné zásoby a vyrazili za dalším dobrodružstvím. 

Makgadikgadi Pans
Dojeli jsme do krásného kempu, který byl na druhém břehu od národního parku Makgadikgadi Pans. Tentokrát tu byly opravdové toalety a sprchy s tekoucí vodou. A měli tam i krytou vyhlídkovou terasu, z které jsme až do večera pozorovali hrochy v nedalekém jezírku. To tam prošel i slon. Ráno jsme pak jeli jen kousek, přes vyschlou řeku na bránu samotného parku. Viděli jsme několik koster slonů, pracovně nazvaných “sloní lego”. Z celkem malé jsme vzdálenosti pozorovali hrochy v několika jezírkách a asi největším zážitkem byly stovky zeber kolem vody. Takové záběry jsou k vidění v přírodopisných dokumentech a musím říct, že vidět to na vlastní oči bralo dech. Nádherná podívaná.

Nxai Pan
Dalším cílem byl národní park Nxai Pan. Jedním z cílů zde nebyly překvapivě zvířata, ale stromy. Cesta po asfaltu k bráně parku uběhla celkem rychle. Obecně jsme nepotkávali mnoho aut. Sem tam bylo potřeba zpomalit kvůli kozám, kravám, nebo jiným zvířatům. Od brány jsme zase jeli po písku a tentokrát to opravdu drncalo. Dojeli jsme až k solným pláním, ale jízdu po nich Honza vyhodnotil jako dost riskantní, hrozilo zapadnutí. Takže poslední cca kilometr jsme došli pěšky. Cílem byly baobaby - Baines Baobabs. Jedná se o ikonické místo, kde rostou obrovské stromy, které proslavil britský malíř a cestovatel Thomas Baines, když je v roce 1862 zachytil na svých obrazech. Po něm nesou jeho jméno. Jejich odhadované stáří je přes tisíc let. Byly jsme tam v podvečer a měli jsme štěstí na krásný barevný západ. Po západu slunce se na východní obloze objevily tajemné paprsky světla, které směřovaly k horizontu - jako by si měsíc razil cestu ještě před tím, než se vůbec ukázal. Tento atmosférický úkaz, zvaný antikrepuskulární paprsky, byl krásným a klidným ukončením dne v srdci solných plání. V parku se nacházejí dvě napajedla, u kterých jsme očekávali návštěvnost různých druhů zvířat. Docela nás překvapilo, že první ráno jsme u napajedla viděli jen čejky. Stejně jako nás překvapila Kalahari svou zeleností, tady mělo být také zeleno, ale naopak byly pláně vyprahlé a suché. Všude bylo spoustu termitišť, která byla ve vyprahlé krajině k nepřehlédnutí. Během rána jsme potkali stáda zeber a žiraf. Cestou do kempu jsme na vzdálenost asi tři sta metrů viděli hyenku hřivnatou. Bohužel se mi ji podařilo vyfotit jen z boku a zády, navíc v teplém tetelícím se vzduchu. Přes poledne v kempu jsme ve stínu stromů fotili zoborožce jihoafrického, jak zásobuje noru s mládětem a samicí. Létal sem a tam s kobylkami a různými brouky. Dalším fotografickým zážitkem bylo focení jestřába kukačkovitého, který v drápech nesl mambu černou a proletěl přímo před vycházejícím sluncem. Ráno jsme také viděli buvola. Z velké pětky jsem tak viděl krom nosorožce všechna zvířata. Ve vycházejícím slunci jsme pak fotili i šakala, antilopy nebo zebry. Když slunce nebylo ještě tak vysoko, světlo se krásně odráželo od pavučin a zvířata v něm vypadala nádherně. Po několika nocích tady jsme se po ranním focení a snídani rozloučili, překodrcali se přes písčitou cestu na bránu a odtud znovu do Maunu. Večer jsme zašli na večeři do restaurace, kde točí pivo Okawango. I když obvykle nepiji, pivo Kingfisher IPA mi chutnalo.

Moremi Game Reserve
Druhý den jsme se rozloučili s naším průvodcem a jedním z členů výpravy, který spěchal domů na Velikonoce. V pěti lidech a dvou autech jsme vyrazili z Maunu vyrazili na druhou stranu, tedy na sever. Moremi patří k nejkrásnějším a nejproslulejším přírodním rezervacím Botswany. Leží v srdci delty Okavanga, jedinečné vodní krajiny, která je právem zapsaná mezi přírodní poklady UNESCO. Na rozloze asi pět tisíc km² jsou mokřady, jezera, říčky, travnaté pláně a lesy. Moremi je domovem velké pětky, tedy slonů, lvů, leopardů, nosorožců a buvolů, a také mnoha dalších druhů, jako jsou žirafy, antilopy, krokodýli, hroši, gazely, paviáni, hyeny a divocí psi. Rezervace nabízí útočiště vzácným ptákům, včetně ledňáčků, sokolů, volavek a celé škály dravců. Strávili jsme tady dvě noci a opět to byly dny plné zážitků. Viděli jsme více než padesáti členné stádo slonů, kteří brodili přes řeku. Ti větší a dospělejší byli z půlky černí, jak byli mokří od vody, a z druhé půlky šedí. Slůňata byla celá černá, mokrá. S údivem jsme pozorovali hrátky mladých slonů, jak dovádí v řece. Různě se přetlačovali a potápěli. Vyloženě si vodu užívali. Když přecházeli přes cestu, byli tak tři metry od nás. Jedno ráno jsme u jezera s hrochy pozorovali nálety volavek býčích. Vždy se jedna vznesla, letěla doprostřed, tam zabořila zobák do vody, většinou úspěšně vytáhla žábu a letěla zpět na břeh. Vtipné bylo pozorovat volavku stojicí na hrochovi, který když se více ponořil, volavka klesala, a naopak při hrochově vynoření stoupala. Odpoledne jsme v řece pozorovali i hrátky hrochů. Krásný moment byl, když na sebe otvírali své velké tlamy. Nedaleko řeky je i oblast, kde se nachází suché stromy. Je to jen pár kilometrů od řeky, ale ráz krajiny úplně jiný. Tady jsme pozorovali různé druhy ptáků, včetně zoborožce zemního (bucorvus leadbeateri) nebo ledňáčka pobřežního (halcyon senegaloides). Poslední večer při návratu do kempu jsme trochu zabloudili a jeli jinou než obvyklou cestou. Na pláni se suchými stromy jsme si všimli podezřele stojících aut. Jeli jsme se tam podívat a zjistili jsme, že tam na zemi leží velký lev. Bylo tam ještě safari auto s lidmi. Za dvacet minut, co jsme tam byli stále ležel na zemi a jen se líně převalil z boku na bok. Už bylo po západu slunce a světlo stále ubývalo. Když safari auto odjelo, tak jsme měli štěstí, lev vstal a sledoval okolí. Několikrát si i zývnul. Byl asi tři metry našeho od auta a úplně nás ignoroval. To byl hodně silný zážitek. Pomyslná třešnička na dortu, na tomto kouzelném místě. Večer jsme to oslavili posledními steaky na ohni. Stavění auto stanů jsme už měli zmáknuté, ve dvojici to byla otázka několika málo minut.

Ráno jsme vyrazili opět směr Maun. Před odjezdem z Moremi jsme ještě viděli lvici schovanou pod keřem. Byla tam cítít mršina, takže si hlídala úlovek. Viděli jsme jen její obličej. Snídani jsme si dali u jezera, přes které jsme pozorovali slona. Cestou po písku jsme ještě přibrzdili u silnice, kde měli na prodej dřevo. Vyběhly děti a dali jsme jim krabici s jídlem, které už nesníme, včetně sušenek. Oči jim jen svítily. A bylo fajn, že i ony mluvily anglicky. Druhý den proběhlo vrácení jednoho z aut a odcestování dalších dvou členů výpravy. Zbyli jsme jen tři. Přes den jsme nakoupili nějaké suvenýry a dobroty domů, biltong a čaje rooibos. Večer nás čekala opravdová třešnička na pomyslném dortu, a to let helikoptérou nad deltou Okawanga. Let byl domluvený na 17:00, kdy už je slunce nízko (zapadalo cca v 18:10), helikoptérou Robinson Raven 44 bez dvěří. Na letiště jsme šli jen s pasem a foťákem. Helikoptéra není moc velká, ale vešli jsme se do ní bez problémů. Nikdy jsem helikoptérou neletěl, ani z ní nefotil. Musel jsem sundat sluneční clonu protože ta jen nabírala vzduch a foťák bylo dost složité udržet. Vidět deltu Okawanga z výšky bylo úžasné. Úplně jiná perspektiva, dlouhé stíny, žirafy, sloni, pakoně, zebry. Let trval čtyřicet pět minut, letěli jsme asi v 150 metrech a byl to skvělý zážitek.

A tím náš výlet v podstatě skončil. Přespali jsme opět ve stejném kempu, jako první noc, ráno vrátili auto a pak už jen počkali na náš let domů s přestupy v Johanesburgu a v Doha. Celou dobu v divočině samozřejmě nebyl mobilní signál a ani mi to nechybělo. Byl to takový digitální detox. Ani v Maunu, kde signál byl, jsem nečetl zprávy ani nezapínal sociální sítě. To mi vydrželo až do návratu zpět do Čech.

A zřejmě to byl silný zážitek i pro mé podvědomí, protože druhou noc po návratu jsem se v noci vzbudil kvůli potřebě jít na záchod, ale notnou chvíli mi trvalo, než jsem překonal myšlenku že to může být nebezpečné kvůli lvům, a uvědomil si, že jsem ve své posteli.

Ještě zmíním použitou techniku. Jako hlavní fotoaparát jsem měl Canon EOS R1, objektiv RF 100-300mm F2.8L IS USM, ke kterému jsem dle potřeby přidal telekonvertor 1.4x nebo 2.0x. Druhý fotoaparát s širokým objektivem byl Canon EOS R6 mark II s Canon 24-105mm RF f/4L IS USM a Canon RF 14-35mm F4L IS USM. A jak jsme dobíjeli baterie ve foťáku, mobilu a dalších přístrojích? Za jízdy autem powerbanku a při přestávkách z powerbanky do foťáku, protože všechny novější už podporují dobíjení přes USB-C.